Ateliér D: První republika

Odkaz první republiky jsme si připomněli v rámci třetí letní školy architektury a stavitelství, kterou již potřetí pořádala katedra architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze ve spolupráci s Omnium z. s. a Památkovou komorou ČR, za pomoci Středočeského muzea v Roztokách u Prahy a za mediální podpory portálů Propamatky.cz a Koordinuj.cz a s. V duchu dobré tradice bylo výchozí téma základní inspirací, které bylo v rámci přednášek a workshopu dále rozvíjeno až do dnešních problémů či budoucích výhledů.

Program letní školy byl koncipován do pěti pracovních dní v termínu 27. 8. – 31. 8. 2018 v kombinaci třídenního semináře a dvoudenního tvůrčího workshopu. Letní škola měla 27 účastníků a byla to skupina velmi rozmanitá: pracovníci památkové péče, městských úřadů, archivu ČVUT, projektanti, architekti, studenti různých středních a vysokých škol a nadšenci se zájmem o to, dozvědět se něco nového v odlehčeném duchu letní školy.

ROLUJTE STRÁNKU A ČTĚTE VÍCE

V pondělí a úterý probíhal seminář formou přednášek. Začali jsme tématem duchovním a přednáškou věnovanou Husovým sborům (prof. akad. arch. Mikuláš Hulec a Ing. arch Nikolay Brankov), protože nová republika s sebou přinesla novou církev a ta potřebu vybudovat nové chrámy ducha. Péči o duševní rozvoj se věnovala i přednáška doc. Ing. arch. Radomíry Sedlákové, CSc. o Státní galerii. Odpolední blok otevřel doc. Ing. arch. ThLic. Jiří Kupka, Ph.D. s tématy okrašlovacích spolků a Státní regulační komise. Pokračoval doc. Ing. arch. Karel Hájek, Ph.D. s problematikou dopravních staveb a jejich souladu s novou dobou. Ing. Karel Mikeš, Ph.D. svou přednášku Co s konstrukcemi, které mám zůstaly? Konstrukční odkaz meziválečného období zpestřil řadou konkrétních případů ze své činnosti soudního znalce a vzbudil velký zájem posluchačů. Závěr prvního dne patřil prohlídce výstavy Státní symboly z méně známé stránky – návrhy státní vlajky, rozbor československé hymny – legionářské tradice při vzniku ČSR, kterou komentoval doc. Dr. Ing. Václav Liška za přátelského dohledu hradní stráže. Zahájení druhého dne přednášek již tradičně patřilo doc. Ing. arch. Petrovi Durdíkovi a urbanismu Prahy. Milým hostem letní školy byl Ing. arch. Juraj Dulenčín, Ph.D. z FAST VUT v Brně, který připomenul brněnský funkcionalismus. Malému srovnání moderních staveb první republiky a těch dnešních se věnoval doc. Ing. arch. Michal Šourek. Ing. arch. Anna Marie Černá představila Státní podporu sociálního bydlení a výstavby bytů za první republiky. A protože hodiny semináře již pokročily, bylo potřeba se trochu podívat i na příjemnější stránky života. Tématu staveb pro volný čas věnoval svou přednášku doc. Ing. arch. Jindřich Svatoš. Jak se žilo v Československu běžným životem připomněla Mgr. Radmila Kaděrová, která pro lepší navození atmosféry starých dobrých časů upekla i podle originální receptury ořechovo-mrkvovou buchtu. PhDr. Kamila Mádrová, vedoucí archivu ČVUT a účastnice letní školy, velmi mile okamžitě zareagovala a nad plánovaný rámec operativně připravila povídání o ČVUT za první republiky.

Středeční den patřil procházce s PhDr. Rudolfem Pošvovou, který připomněl rondokubismus a věnoval se výstavbě Dejvic a Bubenče, poté odjeli účastníci letní školy do Roztok u Prahy, kde byli velmi mile přijati ve Středočeském muzeu v Roztokách. Paní magistra Caranová a doc. Liška komentovali výstavu Československý kolek… milovník nejen rumu a tabáku, kterou spolu vytvořili a paní Mgr. Šášinková představila expozici Život v letovisku aneb jak se jezdilo do Roztok na letní byt a pak velmi poutavě provedla celou výpravu Tichým údolím, přičemž vyprávěla o osudech majitelů jednotlivých vil, což je téma, kterému se věnuje další výstava Středočeského muzea v Roztokách u Prahy s názvem Příběhy Tichého údolí. Osudy zpečetěné hákovým křížem, srpem a kladivem. Výklad paní magistry Šašinkové měl velký ohlas a připomněl, že architekturu a lidi nesmíme oddělovat a že stavby vznikají z lidských potřeb a stávající se pak dějištěm lidských osudů, které nejsou vždy úplně jednoduché.

V Roztokách před bývalým hotelem Sakura jsme ukončili část semináře a rozloučili se s těmi účastníky letní školy, kteří již dál nepokračovali ve workshopu.

ROLUJTE STRÁNKU A ČTĚTE VÍCE

Námětem pro workshop se stal nápad pojmenovat posluchárny fakulty po význačných osobnostech, které jsou spojeny s Fakultou stavební ČVUT v Praze … ale bylo by hezké si význačné osobnosti připomenout i jinak než jen “cedulkou na dveřích”. Proto bylo cílem workshopu získat náměty, jak přiblížit osobnost více, lidštěji a promítnout tak jejího “ducha” do samotné posluchárny, aby prostor posluchárny získal osobitý charakter. Konkrétní vybranou osobností pro tento úkol se stala Milada Petříková – Pavlíková, první žena, která absolvovala na ČVUT díky tomu, že První republika umožnila vysokoškolské studium ženám. Malou ironií osudu se stala skutečnost, že letní školy se nakonec účastnilo 24 žen a pouze 3 muži a workshopu jen samé ženy. Takže jako by se nám po sto letech poměr obrátil a nejednou se v průběhu letní školy zažertovalo na téma posledního muže – studenta.

Z hlediska využití nebyla definována přesná forma a náplň ani konkrétní místo realizace výstupu workshopu. Místně byl omezen na budovu Fakulty stavební ČVUT v Praze a její bezprostřední okolí. Hlavní organizátoři se nezavázali k realizaci žádného z návrhů.

Návrhy byly instalovány přímo na zvolené místo na fakultě stavební formou modelu 1:1. Model musel být zpracován z dostupných materiálů, které se běžně prodávají a snadno zpracovávají (kappa desky, karton, folie, latě, apod., potisk je možný). Instalace musela být odstranitelná a nesměla zasahovat do stávajících konstrukcí a vybavení. Místo instalace si soutěžní tým volil sám v prostorách fakulty stavební nebo j jejím bezprostředním okolí. Rozpočet na vytvoření instalace byl omezen částkou 5000 Kč.

Během prvních dnů letní školy mohly účastnice a lektoři vyjádřit své přání, jak mají být týmy sestaveny. A hned od začátku se začalo rýsovat napínavé soupeření. Sestra architektky Antošovy se rozhodly rozdělit a každá bojovala ve vlastním družstvě. Lektoři byli čtyři, genderově vyvážení, ale paní architektky se rozhodly, že budou spolu a povedou „dívčí válku“ proti kolegům. Ještě ve středu to vypadalo na dva ženské týmy, z nichž jeden povedou lektorky a druhý lektoři … ale jedna účastnice z prvního týmu se nemohla workshopu zúčastnit, a tak byl první tým posílen o mužský element Bc. Josefa Zacha. Což se poeticky propojilo s osudem Milady Pavlíkové, která studovala jako jediná žena mezi muži a Pepa Zach zase pracoval jako jediný muž – student mezi samými ženami.

První tým pracoval ve složení Ing. arch. Jitka Antošová (architektka), PhDr. Kamila Mádrová (vedoucí archivu ČVUT), Magda Fastová (středoškolská studentka), Mgr. Kateřina Ešnerová (tlumočnice, vyučující na ÚTRL FF UK), Bc. Josef Zach (student Architektury a stavitelství) pod vedením lektorek – Ing. arch. Stanislavy Šulcové a Ing. arch. Anny Marie Černé. Když přemýšleli o osobnosti a životě Milady Petříkové Pavlíkové, zaujalo je, že začala studovat tajně v době Rakousko – uherského mocnářství a že musela sedět sama stranou tak, aby muže nerozptylovala od učení. Byla to vlastně taková „gerilová“ studentka … a už byl jen krůček k asociaci s gerilovým pletením. Tým se proto rozhodl vnést do vybrané posluchárny židli, kterou oplete a ze které povede „pavučina“ cedulek, které budou připomínat drobné střípky z života paní architektky, ale které i výmluvně dokreslí dobu, ve které žila. Krásnou tonetku věnoval archiv ČVUT, vybrána byla posluchárna C-208 a pak už tým pouze systematicky pracoval na realizaci instalace. Jaké bylo překvapení pro porotce, když při kontrole rozpracovanosti první den večer otevřeli dveře kreslírny A-735, kde měl tým zázemí, a tam seděla skupina naprosto tichých žen a jednoho muže, kteří se zcela tiše a plně soustředěně věnovali ručním pracím. Všichni se totiž během odpoledne naučili plést. Atmosféra klidu a ženského světa byla tak silná, že se porotcům ani nechtělo tým opustit a dlouho setrvávali v tichém plynutí domácky pohodové atmosféry.

Druhý tým pod vedením Ing. arch. Jiřího Pošmourného a Ing. arch. Jiřího Moose vytvořily Ing. arch. Jana Antošová (architektka), Zdeňka Češpírová (studentka Přírodovědecké fakulty UK), Lucie Chrastilová (studentka FSv ČVUT v Praze), Markéta Schmidtová (studentka strojního inženýrství na VUT v Brně) a Michaela Maštrlová (studentka TU v Liberci). Tým našel zázemí v kanceláři Ing. arch. Pošlourného v 7. patře budovy A. Výhled z okna je inspiroval k tomu, že by bylo dobře nejen zasvětit jednotlivé posluchárny slavným osobnostem, ale i v samotném Kampusu Dejvice mít nějakou připomínku. Proto je napadla Cesta osobností, přičemž na jedné straně by cestu lemovala kamenná lavička, do které by byly vytvořeny zářezy, v nichž by bylo uvedeno jméno osobnosti, základní data a QR kód, který by kolemjdoucí či sedící navedl na životopis dané osobnosti. Vyseknutá část kamene z lavičky by byla přenesena k posluchárně a také by do ní bylo vyryto jméno a odkaz na životopis. Druhou část cesty by lemovala dřevěná zídka, do které by mohli čerství absolventi vyrýt své jméno, aby jej nemuseli sprejovat na chodník před fakultou. Milada Petříková – Pavlíková byla osobností, pro kterou druhý tým udělal první prototyp lavičky a záseku. Zásek byl zvolen proti umístění ostatních, aby tak symbolizoval ženu, která šla proti proudu. Při práci na konceptů návrhu tým využil i zcela inovativní metodu zákresu do reality, kdy na folii umístěnou na okně kanceláře Ing. arch. Pošmourného vznikala skica trasování cesty. Mnohé úsměvné momenty nastaly, když tým Cestu osobností vytyčoval v  dejvickém parteru za pomoci smrkových kolíků a provazu, přičemž projekt expandoval i na pozemky nepatřící fakultě stavební, takže museli být operativně informováni proděkan pro výstavbu fakulty stavební a prorektorka pro výstavbu ČVUT, aby mohli čelit případným dotazům na podezřelou aktivitu v kampusu. Krásné bylo, když dva porotci po skončení letní školy shledali, že provizorní polystyrénový model lavičky je již zcela plnohodnotně užíván kolemjdoucími.

Týmy měly na práci plných 30 hodin. Ve čtvrtek ráno v 9.00 byl workshop zahájen a v pátek v 15.00 ukončen. V 15.30 začal prezentovat první tým, pracovně porotci pojmenovaná „židlička“. Zcela spontánně došlo ke slavnostnímu otevření posluchárny C-208, která je nyní posluchárnou Milady Petříkové – Pavlíkové a v níž je instalována opletená židle, a to i přes přísný zákaz vnášení židlí do poslucháren. Vypadá to, že se instalace povedla natolik, že nějakou dobu v posluchárně zůstane. Poté následovala prezentace druhého týmu. I jejich instalace zatím v dejvickém kampusu zůstala. Porotce doc. Liška byl zadáním workshopu do takové míry sám osloven, že se rozhodl vytvořit vlastní instalaci v místnosti A-336, kde proběhlo celkové vyhlášení workshopu a zakončení letní školy. Doc. Liška sepsal popis své instalace a inspirován Mozartem, který dal arii Bella mia fiamma addio zazpívat Josefíně Duškové a la prima z partesu, předal popis instalace doc. Peškové, která ji improvizovaně odprezentovala ostatním. Porota ve složení doc. Ing. arch. Ing. Zuzana Pešková, Ph.D., doc. Dr. Ing. Václav Liška, doc. Ing. arch. Karel Hájek, Ph.D., Ing. Jakub Děd, Mgr. Barbora Větrovská, BcA. Michaela Caranová, Mgr. Radmila Kaděrová dospěla zcela k jednoznačnému verdiktu, že vítězem workshopu jsou všichni.

Loučit se ani nikomu nechtělo, ale všechno jednou musí skončit, a tak i letní škola s podtitulem Ateliér D: První republika. A co příští ročník? Bude! A jeho téma je stanovené už nyní … a bude opět inspirativní a formát akce letně rozmarný s prvky ponaučení i recese.

Milada Petříková-Pavlíková (22. srpna 1895 Tábor – 30. července 1985 Praha) byla česká architektka, první žena v ČSR, která byla promována (1921) na Ing. arch. na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze: V roce 1914 začala – ač to c.k.rakousko-uherské předpisy nedovolovaly – v Praze studovat „na zapřenou“ architekturu. Zkoušky z pozemního stavitelství však vykonala neoficiálně, byly jí uznány až 2. prosince 1918 v samostatné ČSR. V posluchárně měly vyhražené své místo. Další studia architektury Petříková ukončila s vyznamenáním 18. června 1921 a byla promována inženýrkou architektkou jako první žena v ČSR. Brzy nato – 22. června – se provdala na Staroměstské radnici za profesora Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT Ing. arch. Dr. Theodora Petříka (*8. 10. 1882 Tábor – †2. 6. 1941 Praha).

Milada Petříková začala pracovat jako svobodná architektka. Jejím osobitým přínosem pro tehdejší československou architekturu byla pozornost k domu jako předmětu organicky fungujícího domova, naplněného pocitem sounáležitosti. Brala stavbu-dům jako vyjádření citového vztahu člověka k jeho nejbližšímu světu, neopomíjela otázky humanizace a intimizace. Architektce Petříkové ani po létech nelze upřít prioritu v nasměrování pozornosti k sociálním stavbám pro ženy.

Po náhlém ovdovění v červnu 1941 se dále věnovala rodině (péče o 3 syny-studenty), nevzdala se ale ani své architektury. Avšak situace rodiny, nejen finanční, byla neutěšená a byla nucena se vzdát i rodinného sídla Petříků v Táboře na „Převrátilce“. Také v roce 1948 začala mít potíže pro „třídní původ“ svůj i manžela, zřejmě i kvůli v Itálii provdané sestře Libuši; po roce 1950 ukončila své povolání svobodné architektky a pracovala ve velkém podniku Stavoprojekt v oddělení urbanismu, kde nebyla, stejně jako většina tehdejších architektů, příliš spokojená. Později pracovala v podniku Rudný projekt, kde zpracovávala urbanistické plány sídlišť a dolů.

Kromě své profesní práce často publikovala , např. publikace Jak bydlet (Orbis, 1932); články a pojednání na téma dětské jesle, racionální kuchyně, rodinný dům; popularizace kulturního bydlení na venkově. Často publikovala spolu s manželem. V roce 1946 se účastnila výstavy Žena v boji, práci a tvorbě, o pár let později v Praze u Topičů výstavy Česká a slovenská výtvarná umělkyně a v roce 1953 členské výstavy Svazu čs. výtvarných umělců v Umělecké besedě.

Vzpomínka na paní architektku

ROLUJTE A ČTĚTE DÁLE

Ročník 2016

Ročník 2017