Anotace vybraných přednášek

Anotace přednášky Dr. Václava Lišky: Václav Hanka není sice se Svatoborem osobně svázán, protože zemřel před založením našeho spolku. Avšak spojitost a to velmi významná existuje — hrob V. Hanky je prvním náhrobní pomník na Vyšehradském hřbitově vybudovaný Svatoborem. V úvodu představím stručně jaká byl V. Hanka osobnost, Dnes je vnímám především, ve vazbě na Rukopisy, ale on se také zasloužil se vydavatelsky o poznání staré české literatury: ve sbírce Starobylá skládánie publikoval básnická díla ze 14. a 15. stol., vydal např. Dalimilovu kroniku a jeho vydáním Dcerky se zas poprvé v nové době vrátilo do české literatury dílo Husovo. Zasáhl do vývoje české literatury svou lyrikou a překlady lidové poezie ze srbštiny, polštiny a ruštiny. Samostatnou část vystoupení bude tvořit informace o jeho pohřbu a následně i o postavení jeho náhrobku na Vyšehradském hřbitově s typickým znakem ,,tři ruce nesoucí kruh,, na vrcholu pomníku, stejně jako je tomu i u druhého náhrobku postaveném k poctě J.E. Purkyně. Překvapením pro účastníky bude jistě i část přednášky věnovaná hrobu Barbory Hankové a zejména pak vazby tohoto hrobu na místo poslední odpočinku Boženy Němcové.

Anotace přednášky Karla Hájka: Rozvoj industrializace v první polovině 19. století s sebou nese rozsáhlé společenské změny, ústící v přerod feudální společnosti ke společnosti industriální. Přesun obyvatelstva do měst vede ke vzniku nových dopravních systémů, především železnice. Doprava se stává samostatným odvětvím lidské činnosti. Vynález a postupné zdokonalování parního stroje dalo tomuto trendu technickou platformu. Společnost 19. století je opojena do té doby neslýchanými možnostmi, které jí moderní doprava nabízí. Lze snáze přepravovat větší množství nákladů i cestujících, překonávat větší vzdálenosti, dosahovat větších rychlostí. Doprava se stává aktivním prvkem komunikace a přenosu informací. Urbanizovaná krajina je stále více ovlivňována a formována dopravními stavbami. Inženýrské dopravní stavby se stávají symboly neomezených technických možností moderní společnosti. Nádraží se stávají dominantami měst, dodnes označovanými za architektonické skvosty velkoměst a katedrály 19 století. A dnes, když trávíme hodiny v přeplněných prostředcích veřejné dopravy nebo stojíme v kolonách automobilů při cestě ze vzdáleného bydliště do práce nebo do školy, máme dost času představovat si, jaké to asi bylo před sto nebo dvěma sty lety …

Anotace přednášky Nikolaye Brankova: Století páry bylo pro Bulharsko významným mezníkem v jeho rozvoji. V roce 1878 se totiž znovuobjevilo na mapě Evropy po téměř pětisetleté (ne)existenci v rámci osmanské říše. Tehdy vrcholil složitý proces bulharského národního obrození, který byl dovršen během osvobozenecké rusko-turecké války z let 1877-1878. Po osvobození země začalo pozoruhodné historické období, ve kterém nově zrozený stát měl být vybudován od základů a které skrývá desítky fascinujících příběhů známých či dávno zapomenutých „stavitelů novodobého Bulharska“. Tito „stavitelé“ se zasloužili nejen o rozvoj bulharské společnosti a ekonomiky, ale především o rozvoj kultury, vzdělání i umění nového Bulharska. Přitom celá řada z nich přicházela do země z ciziny, doslova ze všech koutů Evropy. Nejpočetnějšími a nejaktivnějšími „staviteli“ však byli bezesporu Češi. „Český příběh“ v Bulharsku se začal psát již na přelomu 60. a 70. let 19. století, kdy se na území Bulharska začali objevovat první Češi, zejména inženýři a technici zaměstnáváni na stavbě proslulé železnice barona Moritze von Hirsch. Největší a nejvýznamnější vlna Čechů, která bývá často označována jako „česká invaze“ nebo „česká kulturní okupace“, přišla do Bulharska až po osvobození v roce 1878. Česká přítomnost ve všech kulturně-společenských odvětvích tak sehrála klíčovou roli v novodobý vývoj země na konci 19. století a stala se pozoruhodným kulturně-společenským fenoménem. Jako nositelé evropských kulturních hodnot Češi přispěli k integraci Bulharska do kontextu vyspělé párou poháněné Evropy a zároveň k rozvoji jeho ekonomiky, vědy, umění, školství a v neposlední řádě architektury a stavitelství. V tomto období pracovalo v Bulharsku jen v oblasti architektury, urbanismu a stavitelství více než 150 českých odborníků: architektů, inženýrů, stavitelů, krajinářů, ale také sochařů, malířů, dekoratérů, nábytkářů nebo kameníků. Čeští specialisté se tak angažovali nejen v prvních velmi náročných úpravách měst v Bulharsku, které předznamenaly nástup moderního plánování, ale zasloužili se také o výraznou proměnu jejich architektonického rázu v duchu západoevropské tradice 19. století. Architekti a inženýři z českých zemí navrhli nebo realizovali stovky staveb všech typů od obytných a občanských až po průmyslové, dopravní nebo inženýrské. Někteří z nich se dokonce zařadili mezi významné autory mnoho emblematických staveb poosvobozeneckého Bulharska. Přednáška sleduje život a dílo řady těchto odborníků a poodhaluje málo známý příběh českých průkopníků na Balkáně v kontextu posledních desetiletí století páry.

Anotace přednášky Akad. arch. Aleše Brotánka: Století páry přichází po tisíciletém vývoji lidské civilizace, pro který bylo charakteristické, že nepřekračoval limity ekosystému planety využíváním téměř jen obnovitelných zdrojů energie a žilo se téměř jen na zemědělském venkově. Jaký byl komfort v obydlích těchto obyvatel? Jaká byla osobní svoboda jednotlivce? Století páry díky zdánlivě nevyčerpatelným konzervám energie v uhlí otevřelo nečekané možnosti rychlého rozvoje techniky v té části planety, ve které konstituční monarchie a osvícenští panovníci uvolnili rozvoj vzdělání i rozvoj osobní svobody. Ale s jakou účinností? Nízká účinnost parního stroje ilustruje, jak obrovské plýtvání nová civilizace dostala do plenek, které si ponechala i do puberty ve 20.století, protože se uhlí, plyn a ropa nabízely zdánlivě neomezeně levně. To zapříčinilo, že 20% obyvatel planety mohlo přejít na městský hýřivý komfort s přebytkem potravin, doplněný o úžasné vymoženosti jako jsou nemocnice, školy, technická dopravní infrastruktura svobodného pohybu…., ale technicky ponechalo svá zvětšená obydlí i ostatní budovy na technické úrovni století páry. Vystřízlivění ze závislosti na plýtváni přinesla až první ropná krize v druhé polovině 20.století a pokračuje v něm i zpětná vazba narůstajících globálních změn klimatu země. Jak se na tom podílí současná architektura? Z čeho vyrůstají problémy nemocných budov? Proč je vnitřní prostředí našich obydlí tak často zdravotně závadné, přestože vědeckotechnický a technologický rozvoj překračuje všechny myslitelné meze? Jaké šance nám v architektuře naše rozšířené poznání nabízí? Máme šanci zachovat si navyklý komfort a pohodlí, aby bylo zdravé, ale také trvale udržitelné? S jakou účinností dokážeme využívat všechny poklady energie v 21.století? Můžeme se vrátit více nebo zcela k OZE? Jaké šance a inspirační zdroje nám přináší změněný systémový přístup při navrhování nové architektury?

Anotace přednášky doc. Michala Šourka: Pára je dnes exkluzivním reprezentantem průmyslové revoluce: původní uchopení průmyslové revoluce jako historického fenoménu nebylo takto „jednoduché“ a schématické. Tato přednáška ukáže, že dopady pozdějšího odklonu od komplexního chápání východisek současné tzv. západní kultury jsou zásadní – a významným způsobem souvisí s tématem architektury. Hybné síly toho, co historiografie označuje jako průmyslovou revoluci (případně jako první a druhou průmyslovou revoluci), se měly vyčerpat v éře industrializace. Co vlastně byly ty hybné síly? Rozplynuly se skutečně v oblacích páry, která předtím pomohla vyrobit stále žádanější spotřební zboží, anebo je jejich produktem i současná situace lidstva, které dosáhlo schopnosti zničit svoji planetu, aniž by bylo schopné ji opustit a přesídlit jinam, a které pociťuje vzrůstající nejistotu, zda mu informační a komunikační technologie ještě „slouží“, anebo člověka ve skutečnosti ovládají, prosazují svoji moc a rozkládají společnost? V této nejistotě průmyslové dědictví možná přestává být svědkem éry, která odezněla po té, co k nepoznání změnila náš svět: střídá ho snad ve světě našeho okolí nějaké architektonické „dědictví informačních a komunikačních technologií“? Jak toto nové, právě vznikající dědictví vypadá, co je odlišuje od jeho předchůdce? Anebo je odkaz podmanění si páry ve skutečnosti stále aktuální, průmyslové dědictví dál tvoříme a jeho dědicové se nejspíš ještě nenarodili?